UNIKÁTY naší Krajiny XIII – Kaňonovitá údolí

sobota 17. říjen 2009 18:57

Tzv. Marenka z Vyhlídky Máj v promenách rocních dob. Tam na dne kdysi tekla divoka reka, vytvarejici pereje jako na dalekem Západu - proslulé Svatojánské proudy. I dnes je pohled do Vltavského "kanonu" úchvatný, i kdyz mu prehrada vzala jeho dramaticnost.

  Nemusí se to na první pohled tak jevit, ale hluboká, kaňonovitá říční údolí patří k nejvýsostnějším znakům, charakterizujícím českou krajinu. Na území ČR se nachází nejmohutnější říční pískovcový kaňon kontinentu ale i jedno z jeho nejdelších kaňonovitých údolí, stejně jako vůbec nejzachovalejší říční údolí středních poloh. Přitom se o skutečných kaňonech, tedy hluboce zaříznutých udolích vzniklých erozní činností vody výhradně ve vápencích, téměř nedá hovořit. I když i jeden z těchto našich „pravých“ kaňonů je největším ve střední Evropě.

 

Kaňonem rozumíme výhradně krasové údolí vodního toku, vyhloubené ve vápencových usazeninách. Za skutečné kaňony tohoto typu lze považovat jen některá z našich údolí, např. Suchý a Pustý žleb v Moravském krasu, kde nejvyššího převýšení dosahuje Pustý žleb skalním defilé Koňský spád, tyčícím se téměř 150 metrů nade dnem kaňonu. Obě tyto dlouhé, jen několik metrů úzké rokle, jsou turisticky zpřístupněné a návštěvník v nich může obdivovat nejen četné krasové jevy – jeskyně, vyvěračky, ponory, skalní brány a okna... - ale především vzácnou chladnomilnou, až vysokohorskou floru a faunu. Na jejich dně například jako na jediném místě u nás roste překrásná kapradina jazyk jelení – jeho druhé naleziště bylo zjištěno před pár lety v jedné středočeské studni, kde trs jazyku jeleního vyrůstá přímo mezi kameny ve střední části staré studny – z toho lze odvodit, jak moc stinomilná, chladnomilná, vlhkomlná a vzácná rostlina to je.


Naším jediným, ale zároveň největším středoevropským, říčním kaňonem je údolí Berounky v Českém krasu. I když byly skály na jejich březích dlouhá staletí lámány k průmyslovému využití, charakter kaňonu Berounce neupírají ani dnes. V případě starých lomů už ani nepoznáme, že se nejedná o přirozené skalní stěny, které se ještě zachovaly v okolí Srbska nebo naproti Tetínu. Do Berounky ústí řada krasových roklí, malých kaňonů, přičemž k nejvýznamějším patří Císařská a Kodská rokle. Kaňonem je ale i nedaleké, téměř souvisle zalesněné Karlické údolí nebo Prokopské či Dalejské.


Všechna ostatní hluboká říční údolí už můžeme označovat pouze přívlastkem „kaňonovitá“. Jedno z nejdelších kaňonovitých údolí vyhloubila Vltava. Mezi Vyšším Brodem a Prahou, s malými přestávkami, teče česká národní řeka překrásným divokým údolím s četnými peřejemi a hluboce zaklesnutými skalnatými meandry. Dnes je téměř celé zalito vodami vltavské kaskády, která nadobro zatopila nejen staré rybářské a vorařské obce, ale především vzala řece její přirozený charakter. Orlík se už netyčí vysoko na skále nad řekou, ale odráží se v hladině Orlické přehrady, která sahá až k zámeckým zdem. Zvíkov, střežící soutok Vltavy s Otavou, je dnes rovněž poloostrovem v přehradních vodách. K největší škodě však došlo zatopením tzv. Svatojánských proudů – tedy té části vltavského „kaňonu“, kde voda v délce přes 12 km vířila v mohutných peřejích, které už u nás nikde jinde nebyly. Ráz krajiny zde připomínal divoké řeky severní Ameriky; stejně jako tam i zde byly hojní lososi, táhnoucí přes celé Čechy na svá šumavská trliště.


Kaňon Labe v Labských pískovcích je největším evropským říčním kaňonem tohoto typu vůbec. Široký veletok vytváří v málo odolné hornině monumentální scenérie: prudké svahy, korunované často souvislými skalními stěnami, svírají řeku do hlubokého údolí s řadou bočních roklí a soutěsek (především v NP Ceské Švýcarsko), tvořících složitý labyrint skalních chodeb a strží. V té nejcennější (a jediné) doposud zachovalé části toku Labe by se mělo stavět obří zdymadlo a jezy, mající za cíl zvýšení hladiny řeky a její úspěšnější splavnění. Přeloženo do češtiny: zcela nadbytečný, velikášský projekt, který nemá svou návaznost na německé straně a slouží očividně jen záměrům svých stavitelů – nikoli uživatelů – definitivně pohřbí charakter obřího kaňonu, ale i veškerý život vázaný na dno i břehy řeky – tedy ryby, ptáci, vodní savci, hmyz, korýši... prostě vše živé. A výstavbu je nutné zahájit co nejdřív, neboť hrozí, že lidé se za pár let už nedají tak snadno obelhat, jako dnes.


Snad úplně nejkrásnějším říčním údolím střední Evropy, a jedním z nejkrásnějších evropských vůbec, je kaňon Dyje na jižní Moravě. Jeho horní část sice rovněž byla zatopena Vranovskou přehradou, stejně jako je život v řece, pod její hrází, ovlivněný kolísáním stavu vody. Ale ten nejcennější úsek mezi Vranovem a Znojmem je dnes naším nejmenším národním parkem. Téměř po celé své délce teče Dyje na území NP až 250 metrů hlubokým údolím s řadou hluboce zaklesnutých meandrů, bez jakéhokoli negativního narušení člověkem: přítomnost železné opony tak zachránila skutečný klenot, nemající na starém kontinentu obdoby. Kdo někdy stanul na Sealsfieldově kameni nedaleko Havraníků či Popic a pohlédl do tohoto údolí, jistě byl jeho panenskostí a monumentalitou zaskočen. Teplomilné lesostepní doubravy a dubohabřiny na hranách kaňonu jsou vystřídávány suťovými lesy s lípami a javory na svazích, s řadou rozlehlých kamenných moří a sutisek. Na dně pak rostou říční luhy s jasany a olšemi. Podyjí je jediným místem našeho státu, kde se můžeme setkat s naším největším hadem – až dvoumetrovou užovkou stromovou, ale také jediným místem, kde k nám z rakouské strany zabíhává vzácná kočka divoká. Na nedalekých polích se ještě před pár lety hojně vyskytoval největší evropský pták – drop velký. Ten však již byl na našem území – stejně jako kočka divoká – zcela vyhuben; naději na jeho návrat do naší přírody skýtá jeho nedaleké pravidelné hnízdiště na rakouské straně národního parku Podyjí.


S Podyjím snese srovnání už jen jedna naše řeka a její přítok – Oslava s Chvojnicí. I Ony vyhloubily do skalnatého podloží hluboká kaňonovitá údolí, porostlá na většině území přirozenými lesy. Jedná se o jediné naše říční údolí pahorkatinného typu, jež nebylo zatopeno přahradou. Nedaleké Dalešice takové štěstí neměly. Stejně jako v Podyjí, i zde se na ostrožnách zařezávajících své skalní hradby řece do cesty, vypínají četné hradní zříceniny, střežící ve středověku významné obchodní stezky, vedoucí zpravidla podél řek. Jedno z bočních údolíček, pod Vlčím kopcem, ukrývá velké překvapení: aniž by o něm informovali místní průvodci. Na potoku Kotlík a jeho levostranném přítoku, se vyvinula řada výrazných vodopádových stupňů. S největší pravděpodobností se jedná o jednu z našich nejpěknějších vodopádových soustav. Každý z tamních vodopádů má svůj vlastní charakter; společné pak mají jedno: po celé délce obou těchto potůčků nacházíme téměř souvislé porosty vzácného bramboříku evropského, který v době květu promění stinné rokle v růžovou-fialovou, omamně vonící zahradu.


I když i Berounka v Křivoklátsku či Sázava za Světlou nad Sázavou nebo Svitava pod Blanskem či Svratka před Tišnovem vytvářejí velmi cenná říční údolí, nelze je označit za kaňonovitá. Tomu se naopak přibližuje část toku Doubravy. Nedaleko obce Bílek, poblíž Nového města na Moravě, protéká Doubrava vpravdě divokým, hlubokým kaňonem, v rámci kterého překonává skalní práh nevysokým, avšak jedním z našich nejvodnatějších vodopádových stupňů. Ukrývá se v úzké skalnaté soutěsce zvané Koryto – tam můžeme vidět jednu z mála našich nespoutaných řek ve své nejdivočejší podobě.


Nedaleko odtud, rovněž ještě v Železných horách, teče další známá česká řeka s kaňonovitým údolím – Chrudimka. Téměř nikdo sem dnes nemá šanci zavítat: celé tzv Strádovské peklo se svými reliktními bory a jinými přirozenými lesními společenstvy, se svým peřejnatým korytem posetým obřími balvany a řadou vysokých, skalních břehů, je oploceno velkou oborou jelení a dančí zvěře. Vstup je zakázán, což je velmi podivné, jelikož tato místa svými krajinářskými hodnotami snesou srovnání jen z těmi nejcennějšími lokalitami střední Evropy; všude jinde by se jednalo o turisticky nejatraktivnější oblast široko daleko; u nás je její návštěva výsadou pouze zeleným kamizolkám a jejich německy mluvícím „obchodním partnerům“ se zbrojním pasem.

Chrudimka, rovněž z velké části zatopená přehradou Seč, patřila a stále patří k našim nejhezčím řekám; bohužel téměř bez možnosti touto krásou se pokochat.


Snad posledním úsekem říčních toků na našem území, jehož část lze označit za kaňonovitou, je Divoká Orlice u hranic s Polskem, v místě zvaném Zemská brána. Vedla tudy stará pašerácká stezka: podél věčně rozbouřené horské říčky s vyvinutými obřími hrci (srovnatelnými jen s těmi z šumavské Vydry). Tříkilometrový kaňon Orlice záhy končí v podhůří Orlických hor, kde se řeka rozlévá do rovin polabí.


Potočních kaňonů máme u nás spoustu, za všechny uvedu jen dva, podle mého soudu nejkrásnější a klasifikaci „kaňonu“ nejbližší. Oba se nacházejí na území Křivoklátska a měly by tvořit jádrové území zamýšleného národního parku. Jedná se o kaňon Vůznice a Týřova.

Vůznice, údolí vytvořené stejnojmenným přítokem Berounky, je typickým křivoklátským potočním údolím se zachovalou dřevinnou skladbou. Není bez zajímavosti, že v loveckém zámečku Dřevíč, stojícím na jeho horní hraně, má své trvalé bydliště kníže Schwarzenberg, jemuž zdejší lesy patří: a je to hned znát. Sice v nich stále hospodaří, avšak tak moudrým a šetrným způsobem, že téměř nedochází ke škodám na přírodě. Naši lesníci by se sem měli jezdit učit, jak se správně o lesy starat – při zachování jejich hospodářské (ekonomické) funkce, avšak současně i při zachování přírodních hodnot.


Snad nejpěknějším kaňonovitým údolím, vyhloubeným potokem, je však Týřov. Zcela bezkonkurenčně nejcennější část středočeské přírody a krajiny, ozdobená zříceninou stejnojmenného hradu na skále nad Berounkou, se nechází nedaleko Skryjí. Veřejnosti nepřístupný kaňon je kompletně porostlý přirozeným lesem, který zde svoji variabilitou dosahuje středoevropského maxima: na stejném svahu najdeme jak reliktní bory, suťové lesy, teplomilné doubravy, chladnomilné bučiny, tak květnaté bučiny, lesostepní enklávy či smíšené lesy s nejhojnějším výskytem chráněného tisu, jehož zdejší exempláře dosahují stáří i tisíc let. Podobně divoký les u nás dnes roste už jen zde a pak v nevelké rezervaci Pod skalou, na východočeské Hřebči. Týřov patří k našim nejhodnotnějším místům a jeho podzimní návštěva by měla patřit k zážitkům každého z nás. Stejně tak jarní procházka skýtá nevšední zážitek z nepřeberného množství vzácných květin.


Kaňony a kaňonovitá údolí České republiky byly v drtivé většině zatopeny přehradními nádržemi, jejichž výsledný užitek často zdaleka nedosahuje hodnot zničeného přírodního rázu krajiny. Přesto máme to štěstí, že nadále zůstává naše krajina rozbrázděná divokými soutěskami a hlubokými údolími našich řek více, než kterákoli jiná středoevropská krajina. Je naší povinností všechny zbylé kaňonovité části našich toků chránit. Zejména proto, že jsou neodmyslitelnou součástí našeho domova, jejímž ohrožením přímo ohrožujeme jeho charakter a tudíž i sami sebe.

Petr Krejčí

KokoKanon Blanice00:472.2.2011 0:47:03
Petr KrejčíProč ČR?15:2418.10.2009 15:24:49
Vojtěch HarokProč jen ČR ?15:0618.10.2009 15:06:17

Počet příspěvků: 3, poslední 2.2.2011 0:47:03 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Petr Krejčí

Petr Krejčí

Česká krajina a lidé v ní

Nezávislý...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy