Duchové mezi námi

úterý 20. říjen 2009 14:45

  Blíží se Dušičky – spolu s některými Velikonočními tradicemi nejvýraznější pozůstatek pohanských rituálů, který nám generace předků zachovaly do dnešních dnů. Noci se prodlužují, dnové krátí, ke slovu znovu přicházejí svíčky a jiná dávná tradice našich dědů a babiček velí usednout zvečera ke stolu, vyprávět si pohádky, legendy a dávné příběhy. Každý z nás zná někoho, kdo někdy viděl ducha nebo o něm alespoň slyšel. Chtěl bych se s Vámi podělit o dva takové příběhy. Těm, kteří je přímo prožili, beze zbytku věřím – aniž bych ale znal odpověď na otázku „Co to bylo“?

  Taky jste někdy vyvolávali duchy? S pomocí knížky, klíče nebo spiritistické tabulky? Jistě, je to spíš, než cokoli jiného, pouhá zábava. V naší rodině se odehrál příběh, o němž nikdo nikdy nemluví, ale všichni jej máme uložen hluboko v podvědomí jako skutečnou a doložitelnou událost, která naší rodině poskytla „důkaz“ o existenci toho něčeho, co je mezi nebem a zemí.

Moje prababička, o které jsem se už v některém ze svých textů zmiňoval, o tom nikdy nechtěla mluvit. Kromě své dcery – maminky mojí maminky (tedy babičky) – vychovávala i syna svého bratra, který spolu s manželkou umřel za 2.sv. války na tuberu. Chlapečkovi (Jindřišek) bylo tekrát pět, když se o něj prababička začala starat.


Můj bratranec věděl od naší babičky (která s Jindrou vyrůstala), že prababička jela za války kamsi za Českou Třebovou, kde žila stará paní a ta prý komunikovala s dušemi zemřelých. A jela tam nejen s osiřelým malým Jindrou, ale i naší babičkou – tenkrát asi desetiletou. Neustále mě naváděl, abych se na to prababičky zeptal, protože babička o tom odmítala mluvit.


Po několika marných pokusech vyzvědět, co se tam tenkrát stalo, jsem prababičku přecijen přemluvil a ona mi vyprávěla tento příběh (mám jej nahraný na magnetofonové pásce):


Babi, a jak to bylo tenkrát s tím vyvoláváním těch duchů?“

Ale dej mi pokoj“

No ne, Peťa říkal (bratranec), že mu babička vyprávěla, jak jsi ji vzala k nějaké ženské ve Třebové, a že jste vyvolali ducha“

Ale prosim tě... to nebylo ve Třebové, ale v Rybníce (osada před Č. Třebovou)... a žádný duchy jsme nevyvolávali.“

Tak jak to teda bylo?“

A já už si to nepamatuju“

A tys tenkrát vychovávala i Jindru?“

Nojo, vychovávala.... to víš, jemu zemřeli oba rodiče, na tuberu.... mu bylo teprva pět nebo šest... no ještě nechodil do školy“

A on tam jel s váma?“

Ne, my jsme tam jeli kvůli němu. On byl moc smutnej.... to víš, oba rodiče mu zemřeli. A on s nikým nemluvil, ani se mnou. To bylo už dobře půl roku, co jsme je pochovali, Jindříšek už měl pomalu jít do školy a on přestal úplně mluvit, jak byl smutnej.“

Tak jste mu chtěli jako vyvolat duchy těch rodičů?“

Ale, dej mi pokoj....“ Babička uměla být dosti nerudná, když po ní někdo chtěl něco, na co právě neměla náladu. Trvalo mi ještě asi 20 minut, než jsem jí přemluvil, aby mi celý ten příběh odvyprávěla.


Přišli jsme k ní, večer, všude zatažený závěsy.... to víš, ono se to tenkrát nesmělo, takový věci. To bylo za války zakázaný.“

Co bylo zakázaný?“

No ty seance. Hitler to zakázal, to se nesmělo. Ale já už jsem nevěděla, co si s tím Jindřiškem počít, tak jsme tam jeli. I s Miluškou (babička). Přišli jsme k ní, ona zatáhla ty závěsy, zapálila svíčku a lehla si na takový kanape. No a chtěla vědět, s kým si přejeme mluvit. Tak jsem jí řekla jenom jména rodičů. Nic víc.“

A vy jste se znali, s tou paní?“

Ne, já ji viděla poprvé a ona mě taky. No a ležela, něco se modlila no a pak jí zajely oči...“

Jak zajely?“ sám jsem už měl oči navrch hlavy

Zajely jí panenky a měla jen bělmo. Jindra s Miluškou si zalezli pod stůl a drželi se tam za ruce a ona začala mluvit. Nejdřív za tatínka. Jindřišku, neboj se, my tě s maminkou vidíme, díváme se na tebe, jak jsi hodný. Nesmíš tetu zlobit, nesmíš už být tak smutný.... my jsme pořád s tebou.“


Na záznamu babiččina povídání je v tuto chvíli slyšet, jak jsem si povzdechl, protože mně problesklo hlavou, že bába byla jen podvodnice a říkala přesně to, co chtěli zákazníci slyšet. Jenže babička pokračovala:


„No a pak začala mluvit jako za Jindrovu maminku. A ta řekla, aby si Jindra vzal tužku a papír. Tak jsem rychle vytrhla z nějakýho sešitu list a dala mu tužku. A ta ženská mu řekla, ať si sedne za stůl a vezme tu tužku do levé ruky. No a Jindra sedl nad ten papír a po chvíli mu z ničeho nic začala ruka sama škrtat a čmárat, strašně rychle lítala po tom papíře. Jindřišek se začal ták moc smát, že se málem neudržel na židli. Smál se a smál – to víš, to bylo poprvé po dlouhé době, kdy neplakal. No a během chvilky na ten papír namaloval tu Křížovou cestu...“

Jakou křížovou cestu?“

No tu, jak máte v chodbě“


Celé dětství jsem chodil kolem zažloutlého obrázku, co nám visel na chodbě. Nikdy jsem mu nevěnoval velkou pozornost, považoval jsem jej za starou fotografii nějakého kopce s křížema a kaplí na vrcholku. Až teprve po jejím vyprávění jsem si jej pořádně prohlídl: byla to dokonalá kresba tužkou, maximálně fotorealistická, bezchybně vystínovaná, na sotva znatelně linkovaném papíru. Od šestiletého kluka, který se neuměl ještě ani podepsat.


Víc už mi k tomu něřekla a nikdy se nenechala znovu přemluvit, aby o této příhodě vyprávěla. Jen dodala, že Jindra byl od té doby úplně normální kluk, začal si hrát s ostatními dětmi a už prý ani jednou pro své rodiče neplakal.



Jiný příběh mi vyprávěl jeden můj známý, vědecký pracovník – fyzik a matematik – žijící a pracující v Madridu. Neznám většího pragmatika. Na něj byste si s duchařinou nepřišli. Až do doby, než se přestěhoval do domu v centru města. Psal mi, jaká je to úžasná příležitost, že se mu naskytla možnost dlouhodobého pronájmu překrásného, velkého bytu v historické čtvrti Madridu, za zlomek obvyklé ceny. Jen musel podepsat nájemní smlouvu minimálně na dva roky. Tak ji podepsal rovnou na pět. Ten byt byl až v posledním patře, měl velká okna, vysoké stropy a čtyři opravdu velké místnosti; připomínal mi byty na Královských Vinohradech.

Nastěhoval se se svou přítelkyní, přičemž uvítali, že je byt kompletně zařízený, včetně až po krásné staré almary, stůl, houpací křeslo a postelový rám z masivního dřeva, i s nebesy.

Hned první týden mi napsal mail, ve kterém nešetří superlativy a chválou na nový prostor... a zmínil se, jaksi pod čarou, jak ty staré domy v centru města pořád ještě pracují, jak si sedají, čehož důsledek mj. je, že ono staré houpací křeslo se jednoho večera samo rozhoupalo. Kamarád vědec se tím nenechal vystrašit a vysvětlil si to tím, že dřevěná podlaha se „hýbe“ a křeslo se tak samo rozhoupá.


Jenomže pak se asi na půl roku zcela odmlčel. Nereagoval na maily ani na sms. Po půl roce mi suše oznámil, že se opět přestěhovali, a když pak oba přijeli na návštěvu do Čech, vyslechl jsem si tento příběh:


Kamarád vždy pracuje dlouho do noci na svém počítači. Když jednoho večera práci ukončil, vypnul počítač i obrazovku a šel do postele. V noci jej probudila malá potřeba, vstal a temným bytem, přes svou pracovnu, prošel až na chodbu, ze které se vcházelo na toaletu a do koupelny. Když se vracel – celý rozespalý – uviděl něco, co jej – podle vlastních slov – vyděsilo nejvíc myslitelným způsobem.

U stolu, zády ke mně, seděla jakási stařena s rozpuštěnými bílými vlasy až po pás, a civěla nehnutě do obrazovky počítače. Vím jistě, že jsem ten počítač vypínal, ale ona tam seděla před rozsvícenou obrazovkou. A víš, čeho jsem se nejvíc bál? Mně nějak nepřišlo divný, kde se tam vzala – jak jsem byl rozespalej a unavenej, tak mi to přišlo skoro normální. Já se jen hrozně bál, že se na mě otočí. Nevím proč, ale věděl jsem, že kdyby se otočila, tak se prostě zblázním“


Stařena se neotočila, naopak: po mrknutí okem zmizela, stejně jako naráz zhasla i obrazovka. Kamarád, kterého vůbec ani nenapadlo, že mohl vidět skutečného ducha, celou příhodu ráno pobaveně vypravoval své přítelkyni, oba se tomu zasmáli a víc to neřešili.

Jen pár dní na to se zopakovala úplně stejná situace. Cestou z toalety opět viděl bělovlasou stařenu, jak -otočená k němu zády – upřeně civí do rozsvícené obrazovky. Znovu zmizela.


Po prvním měsíci bydlení v tom bytě, kdy se tato vidina mému kamarádovi vrátila asi pětkrát (normálnímu člověku by to stačilo jednou, ale jak jsem řekl – on je vědec a co si nespočítá nebo na co nesáhne, v to jednoduše nevěří, i když by to měl přímo pod nosem), pojal podezření, že s ním není něco v pořádku. Absolvoval kolečko po nemocnicích a psychiatrech, začal brát prášky na uklidnění.... vše přičítal přepracovanosti, byl si jistý tím, že za zjevením stojí jen a jen jeho mozek.


Pak se ale začaly dít divné věci i jeho přítelkyni. Měla pocit, že ji neustále někdo sleduje. Když byla sama doma, pouštěla nahlas televizi, aby přehlušila její podivný strach, vyplývající z pocitu permanentní blízkosti někoho třetího.


Já jsem třeba krájela zeleninu a najednou jsem úplně jasně koutkem oka zahlídla stín postavy, jak se mihnul v koutě. Ale když jsem se otočila, nikdo tam nikdy nebyl. K posteli jsem si začala dávat na noc nočník, protože kdyby se to stalo mně, že bych šla zpátky a viděla tu ženskou, tak to je můj konec. Ale taky jsem pořád nevěřila, že by to mohlo být něco skutečného. Viděla jsem Toma, jak je nevyspalý, jak je nekoncentrovaný na svou práci, úplně jsem měla pocit, že mi ho někdo vysává, jako pavouk....“


Trvalo tři měsíce od nastěhování, než i ona prožila svůj nejhororovější životní zážitek, který rozhodl o jejich dalším postupu.


Přišla jsem ze školy, už bylo nějak před Vánocema. V Madridu nemají topení, jen přímotopy, tam se prostě v zimě skoro nikde netopí. Byla jsem tak vymrzlá, že jsem si hned vlezla na takovej otománek, co má Tom v pracovně, zachumlala se do deky a čekala, až rozmrznu. Nechtělo se mi spát, jen jsem tak se zavřenýma očima odpočívala. Najednou jsem znovu dostala ten pocit, že se na mě někdo dívá. Ale tentokrát to bylo tak silný, že jsem se bála otevřít oči. Nikde se nesvítilo, zapla jsem jen stolní lampičku. Pořád jsem si opakovala: nebuď blázen, nikdo tu není, dveře si zamkla a strašidla neexistují! Jen jsem si to pomyslela, ucítila jsem naprosto jasně, že se nade mnou někdo sklání. Nic jsem neslyšela, za zavřenými víčky se nemihl žádný stín, jen jsem cítitla, že u mě někdo stojí a pozoruje mě. Nemohla jsem dýchat, byla jsem úplně zkoprnělá – ani ne tak strachy, jako … opustila mě veškerá síla, věděla jsem, že můžu jen otevřít oči, ale nemám sílu se ani posadit, natož vstát a jít pryč. Nakonec jsem se přecijen odhodlala ty oči otevřít. Byla jsem si jistá, že to bude moje smrt. Nade mnou se skláněl mladej kluk, asi tak šestnáctiletej, s kšiltovkou na hlavě.... vypadal úplně normálně, reálně. Hleděl mi do tváře – ne do očí – sotva z třiceti centimetrů, měl pootevřená ústa, ale nebyly mu vidět ani zuby ani jazyk a nevycházel z nich dech. Viděla jsem „to“ asi pět vteřin přímo naproti sobě, ale bylo to nejdelších pět vteřin mýho života. Jasně jsem cítila, jak ze mě utíká síla, jak kdyby se z těla ztrácel život. Snažila jsem se zachovat klid a zdravej rozum, ale to se prostě nedalo! No ale jakmile jsem mrkla, byl pryč. Zmizel.“


Po této zkušenosti se obrátili na paní, která se živí „vymítáním“ duchů ze starých bytů.... Pragmatický vědec a vysokoškolská studentka! Paní prošla bytem a pravila, že v bytě jsou dvě uvězněné duše, že nejsou nebezpečné, ale nic s nimi nesvede, protože ony se odtamtud prostě nehnou. Načež kamarád záhy zjistil, že v tom bytě žili v 80. letech babička se svým vnukem. Vnuk babičku – z neznámých příčin – ubil baseballovou pálkou a pak si prostřelil hlavu starou brokovnicí po svém dědovi. Nikdy se prý nepodařilo objasnit jeho pohnutky.


Kamarád s přítelkyní, i když měli zaplaceno na 5 let dopředu, se s majitelem domu dohodli na nějakém kompromisu a po půl roce od nastěhování byt opustili.


Baví mě strašidelné příběhy a ty o duších zvlášť. Vyslech jsem jich už spoustu, ale tyto dva patří k těm, o jejichž pravdivosti nepochybuju. Beru je jako pravdivé příběhy o věcech, kterým nerozumím, nikdy jsem je sám neviděl, ale o nichž nemám důvod pochybovat – i když pro ně nemám a ani nehledám žádné „rozumové“ vysvětlení.... rád je ale – tu a tam – vyprávím. Zvlášť za těchto dlouhých, sychravých podzimních večerů... :)

Petr Krejčí

GnKeNmThacDtdNrdnWbLlkAe14:1413.7.2011 14:14:00
katkaOMG(oh my god)17:3525.6.2010 17:35:33
JajaVerim na duchy a komunikuji s nimy00:526.6.2010 0:52:09
JanaZávěrečný postřeh19:1825.10.2009 19:18:25
EvaNo je mi moc lito, iosei,22:5320.10.2009 22:53:33
josef hejnaTentokrát k Evám.21:3720.10.2009 21:37:35
Jiří Beránekmůj vztah k dušičkám21:3320.10.2009 21:33:05
Lída V.Pane Hermánku,21:2520.10.2009 21:25:35
Jiří Beránekjen malá poznámka21:2520.10.2009 21:25:02
Jiří HermánekRE: Kamarád B. Polívka21:0020.10.2009 21:00:33
ANanakNěkdy20:3120.10.2009 20:31:26
ANanakMně se Váš20:1220.10.2009 20:12:04
Lída V.Kamarád B. Polívka19:1620.10.2009 19:16:45
ioseiMilá Evo,18:5820.10.2009 18:58:55
Bolek Polívka...................18:5720.10.2009 18:57:40
Lída V.Tedy - já také nevěřím,18:3520.10.2009 18:35:13
la.mi(Michaela)Pane P.Krejčí18:1720.10.2009 18:17:58
la.mi(Michaela)No,pani EVO(s velkymi pismeny E+V+O)18:1420.10.2009 18:14:42

Počet příspěvků: 32, poslední 13.7.2011 14:14:00 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Petr Krejčí

Petr Krejčí

Česká krajina a lidé v ní

Nezávislý...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy