Radostná zpráva o nás

středa 18. listopad 2009 11:22

  Coby účastník vzpomínkového pochodu Prahou, kterým vrchololily oslavy 17.listopadu, mám pro všechny, kteří tam být nemohli, nejlepší možnou zprávu: navzdory zdání, že nás ti naši politikové už dávno převálcovali a my – snad ze zvyku – znovu začínáme držet hubu a krok, se včera „národ“ po dlouhých letech opět povznesl. Předkládám jen pár střípků z večera, jehož atmosféru ocenili všichni, kdo neshledávají v pravdě a lásce nic opovrženíhodného.

 

Vzpomínkový pochod městem zorganizovala (klobouk dolů) obecně prospěšná společnost (název se mi nějak nechce pamatovat), bez přispění státu. Nebýt jich a Havla, který slavil o pár dnů dříve koncertem na Pražské křižovatce, nikdo z představitelů státu by si nelámal hlavu s tím, jak slavnost státního svátku připravit. Spíš jsme byli svědky nejapných diskuzí o tom, zda je vůbec co slavit.


A hle – národ, jindy tak lhostejný ke věcem veřejným – shledal 20.výročí pádu komunismu hodným oslav a stvrdil to počtem přítomných, spontánně vyrazivších do ulic, aby společně s ostatními naprosto přirozeně, nepřeorganizovaně a v pravém slova smyslu SLAVIL


Připojili jsme se s přáteli na Palačáku. Nábřežní silnice byla z obou stran lemována davy, které čekaly na avizovaný průvod. Už tam bylo ve vzduchu cítit cosi jedinečného, vzácného, ale pojmenovat to bych neměl odvahu. Teprve když se mnohatisícihlavý průvod ve směru od Vyšehradu přiblížil, bylo jasné, že Pražané 17.listopad oslaví vskutku masívní účastí.


Mladící, jdoucí v popředí, udávali bubnováním rytmus, ve kterém se řeka lidí valila k Národnímu divadlu. Kolem sebe jsme viděli nadšené tváře všech věkových kategorií, s vlajkami, transparenty i bez. Klíče bez ustání zvonily, na ulici se potkávali lidé, kteří se tam jindy nepotkají a chuť něco v tomto státě změnit byla téměř zhmotnělá.


Největší radost jsem měl z množství mladých lidí. Kam jste se podívali, tam byli studenti; bylo jich nejmíň stejně tolik, co pamětníků a vůbec nešlo o nějaký koncert – ten nakonec, bohužel, byl z celé oslavy tím nejslabším článkem. Šlo skutečně o povznesení hlasu, o vyjádření radosti ze svobody a nespokojenosti s politiky ČR. Díval jsem se na ty mladé lidi a bylo mi najednou jasné, že se nemáme čeho bát. Oni vědí, že „to je jejich“ a myslím, že si to ohlídají.


Národní třída i přilehlé ulice byly zaplněné do posledního místečka. Pořadatelé koncertu nejspíš nepočítali s takovou návštěvností – ale kdo by s ní ještě předevčírem počítal? Národní byla těsná, od pódia se dav táhl až k Národnímu, přičemž i jinde v centru lidé postávali ve skupinkách a diskutovali, smáli se, slavili. Samotný koncert – jak jsem jej vnímal já – pak do této atmosféry souznění, jednoty a radosti vůbec nezapadl... Národní třída se asi ani nedá líp ozvučit, nicméně výběr účinkujících se lépe povést mohl. Stačilo upřednostnit kvalitu nad známkou „zpěvák listopadu 89“.


Ducha euforie zpřed dvaceti let vyvolal nečekaný příchod V. Havla. Jsem si jistý, že nikomu jinému by dav tak upřímně neskandoval (a dám ruku do ohně za to, že i tady by byl Havlův nástupce, pokud by měl odvahu slavit skutečně s lidmi, vypískán)...


V paměti mi zůstane i náhodné setkání s jedním starým pánem, který k našemu hloučku přátel přistoupil, aby se s námi podělil o své dojmy a zážitky. Ukazoval na dům, ve kterém žije od narození, a který patřil jeho tatínkovi. Ten prý byl ministerským radou v prvorepublikové vládě. Pán vyprávěl, kterak před dvaceti lety pomáhal studentům s organizací mítinků a demonstrací a se slzami v očích děkoval, že jsme mu vrátili víru v mladé lidi. Cítil jsem se při tom poněkud nepatřičně, protože rozhodně už nejsem „nastupující“ generací, ale jelikož všude kolem byli skutečně především mladí, chápal jsem. I mně se totiž ulevilo. Přál bych Vám je vidět: nezatížení bolševikem, vyrůstající ve svobodě a mnohem, mnohem odvážnější než my a naši otcové. Přitom jsem si nevšiml nikoho opilého, zfetovaného, agresivního. Ne. Jen radost, smích, dojetí, souznění...


Pán vzpomínal na mládí, mluvil o tom, jak už nevěřil, že dnešní generaci zajímá něco jiného, než počítače a drogy. A já si vzpoměl, že i o „sametové“ generaci se pochybovalo...


Organizátorům patří obrovský dík. Umožnili nám znovu si uvědomit, že český národ neskoná – i když se tak často tváří. Byl to vzácný večer. První státní svátek, jehož oslavy si lid obstaral sám. O to radostnější a upřímnější byly.

 

Petr Krejčí

XsaxRsRudeXlnrsSOAHEPhbAfRWK02:4925.7.2011 2:49:11
EvaPane Krejci,19:2021.11.2009 19:20:26
P. KrejčíDěkuju za příspěvky !13:5119.11.2009 13:51:22
Lída V.Také jsem pochopila,11:5519.11.2009 11:55:37
NaďaMilá EVO,11:2019.11.2009 11:20:45
Lída V.Evo, neslyšela jste09:5419.11.2009 9:54:52
EVAMarie a pan Vaněk09:4519.11.2009 9:45:16
marieVykutálení pravdoláskaři02:2719.11.2009 2:27:19
EVAČelo bez průvodu02:1619.11.2009 2:16:19
Tomáš JurčíkTaké jsem proseděl svátek před televizí20:2918.11.2009 20:29:37
jiné jméno PavelDEN KOLABORACE S KOMUNISTICKOU STRANOU18:4518.11.2009 18:45:35

Počet příspěvků: 51, poslední 25.7.2011 2:49:11 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Petr Krejčí

Petr Krejčí

Česká krajina a lidé v ní

Nezávislý...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy