Lesnická cvičení pro pevné nervy

úterý 23. březen 2010 22:33

Pístecký les u Ohre, 23.3.2010
P. Krejci

Stalo se Vám někdy, během rozhovoru s někým, že míra nemožnosti vzájemného porozumění namáhala Vaši nervovou soustavu natolik urputně, až hrozilo, že jestli ihned neutečete, tak se zblázníte? Patříte k té hrstce, kteří na tuto otázku odpovědí „ne“? A je mezi Vámi, flegmatiky, někdo, kdo by podobný pocit toužil zažít? Moje rada je zadarmo, a přesto garantuji spolehlivé dosažení požadovaného efektu: vstupte do jednání s „typickými“ českými lesníky státního podniku, který pro nás a pro ty, co po nás přijdou, spravuje naše lesy.

Mně osobně se to poprvé stalo před takovými 12 lety. Nad Semanínem, vesnicí na Svitavsku, se vypíná téměř anonymní hřeben, z velké části porostlý květnatými bučinami, jakých už není mnoho. Jejich nejhodnotnější část byla už dávno vyhlášena přírodní rezervací. Navzdory tomu v ní pravidelně docházelo k běžným lesnickým zásahům, jejichž důsledky byly místy devastující.

015166_05_041661.jpg

Bučiny nad Semanínem jsou přírodní rezervací

Nejdřív vidíte oranžový puntík na kmeni zdaleka nejmohutnějšího javoru široko daleko. Oranžový puntík – každý milovník lesa dobře zná – v lesnické řeči znamená ‚určen k pokácení‘. Říkáte si: „..jestli on nebude nemocný…“, ale přitom vidíte tu zdravou korunu a pevný kmen. Pak si všimnete, že oranžové puntíky na sobě mají téměř všechny vzrostlé stromy… načež vstoupíte do rezervace. Uvítá vás traktorem rozšmelcovaná populace bledulí na spontánně vzniklé točně „lesních zemědělců“, zkracujících si tak cestu přímo do jádra chráněného území, kam si ale skrz hluk motorové pily rozmyslíte jít…

Přesně toto se mi přihodilo. Doma jsem si na počítači, který tenkrát pracoval jen o něco sofistikovaněji, než vymakaná kalkulačka, vyhledal kontakt na příslušného pracovníka st. ochrany přírody a zjistil, že už dávno má v provozu internetové stránky s názvem rezervace. A tam dopodrobna a stále dokolečka sázel fotky ze svých pochůzek, moderoval diskuzi návštěvníků a věcně upozorňoval na fatální porušování základních pravidel ochrany přírody ze strany lesníků. Ve svém volném čase, bez nároku na jakoukoli odměnu. Jako správce stránek samozřejmě viděl, kdo diskuzi na nich navštěvuje. Nejvíce návštěv probíhalo z dotčeného lesního závodu. Jako anonymové tam dštili síru; už nad tím jen mával rukou… žádný způsob, jak se dobrat toho, že státem chráněnou rezervaci by neměli pustošit státem placení ‚odborníci‘, po nichž zůstávají nejen pařezy, ale i s odpuštěním nehorázný bordel.

Nejsmutnější na tom však je společný rys, který všechny mé osobní zkušenosti (i zkušenosti jiných, které se ke mně donesly) s lesníky mají: jejich necitlivý přístup k lesu je v drtivé většině naprosto zbytečný, hloupý.

To nejlíp ilustruje moje jiné setkání s lesnickou praxí v naší republice. Už jsem psal o lužních lesích. Pravděpodobně neexistuje v Evropě (v té střední určitě ne) hodnotnější a zároveň ohroženější typ lesa. Na jarních záplavách závislé lužní lesy jsou těmi nejproduktivnějšími. Nejrychleji rostou, hostí nejvíce druhů fauny, hnízdí v nich nejvíc ptáků, žije v nich nejvíc hmyzu, zkrátka a dobře – jsou NEJ. Ten vůbec nejcennější komplex těchto lesů, který je zároveň i největším ze všech, zůstal dochován na soutoku Moravy a Dyje; z velké části díky železné oponě. O něm už jsem rovněž psal.

3496.jpg

Lužní lesy na Soutoku, to jsou i vodní plochy s otevřenou hladinou a rozsáhlé, pravidelně zaplavované, nivní louky

Když železná opona padla, nejvíc ze všeho jsem toužil uvidět ty lesy, plné potoků, kanálů, sevřené klínem soutoku dvou největších moravských řek, kde nad bezpočtem říčních jezer krouží orli mořští, ale i královští, volavky popelavé, ale i červené a bílé a kde pozdně jarnímu podrostu dominuje obrovská a kriticky ohrožená bledule letní. Soutok je ale zároveň obří oborou vysoké zvěře a tato obora zastoupila železnou oponu na mnoho let neméně spolehlivě. Teprve tlak veřejnosti prolomil samovolný zákaz myslivců a lidem se umožnilo, po asfaltových cestách, do tohoto lesa nahlédnout.

5212.jpg

Jihomoravská "Amazonie". Spoustu druhů rostlin a živočichů najdeme jen zde.

Byl jsem jako divý, s otevřenou pusou jsem hltal tu nádheru kolem… moje rodinná historie mi umožnila poznat fenomén lužního lesa takřka od kolébky; pamatuju si tragickou devastaci luhů pod Pálavou při výstavbě Nových Mlýnů… o to víc jsem si uměl vychutnat divokost a zachovalost lužních pralesů Soutoku, jimž vévodí půl tisíce let staré duby.

5213.jpg

Kouzlo "mrtvého" dřeva přitahuje život. Pokud ho lesníci neuklidí.

Skutečně: všude je voda. Čistá voda ve stovkách tůní a slepých ramen roztroušených po lese těch největších stromů, jaké u nás rostou. Zvuky jako někde z Amazonii. Bledule sahá až nad kolena a těch ptáků je vážně neuvěřitelně moc… uprostřed jihomoravské džungle doufám, že se mi podaří trefit správnou cestu a konečně spatřit Ranšpurk – už Lichtenštejny chráněný kus nejstaršího lužního pralesa, který kde existuje. A nedovedu si jeho velkolepost, při tom, co vidím už teď, vůbec představit. Nicméně rázem vidím: zrezivělá cedule chráněného území v podobě státního znaku, se lvem s hvězdičkou…. A jsem zde. Tak přece byla ta nenápadná, místy zarostlá pěšinka, správná volba. Dovedla mě. A teď už chápu, proč je Ranšpurk mezi odborníky na lesy alfou a omegou. Protože v tom jezeru napravo se to hemží ohnivýma kuňkama a modrýma skokanama ostronosýma, v rákosu rosničky. Nad hlavou orlí silueta, na mrtvém dubisku čapí hnízdo. Na dubisku živém kolonie volavek, přes vodní kanál bobrem povalené kmeny a mezi mamutími stromy natažený pestrobarevný koberec jarních květin. A do prdele…

8253_Krive_jezero_bledule_letni_foto_Patzelt.jpg

Jedna z nejohroženějších evropských bylin, bledule letní, vykvétá na konci jara. Sahá dospělému člověku po kolena

Moje předloňská návštěva na Soutoku vypadala jinak. Tentokrát jsem si vyjednal potřebná povolení a mohl tak lužní lesy na Soutoku prožít do úplné mrtě. Jednání s panem inženýrem lesníkem proběhlo bez problémů; věnoval se mi ihned, jakmile kladně vyřídil toho německy mluvícího pána s žádostí o týdenní lovecký pobyt přímo v oboře…

Luhy Dolní Moravy už UNESCO zařadilo před lety na seznam světového přírodního dědictví. Ramsarskou úmluvou – tedy nejprestižnější evropskou úmluvou o ochraně těch nejcennějších mokřadních společenstev kontinentu – se Soutok zaštítil již před desetiletími. My z rozlohy celého lesa doposud sice nechráníme ani 1% (to není překlep), ale pár let už se připravuje alespoň vyhlášení CHKO (I když lokalita s přehledem splňuje požadavky na vyhlášení národního parku). Ale to není podstatné. Podstatné je, jak se k tomuto dědictví stavíme. Povím Vám, co jsem viděl: zákon neumožňuje kácet holosečným způsobem víc, než po jednohektarových pasekách. Na Soutoku v posledních letech, díky výjimce z tohoto zákona, vytvářeli holoseče dvouhektarové. Žádné ponechávání určitého množství vzrostlých stromů, jak se lesníci prsí na svém webu: holoseče, strojově upravené, vyfrézované a osázené monokulturou. Tady !!?

            A to můžete horem spodem, furt nic platný. Můžete jim vykládat, že ten les se odjakživa obhospodařoval, že se v něm vždy těžilo a není třeba na tom ani nic měnit, že jde jen a pouze o změnu způsobu té těžby, ani ne o snížení limitů… ne. Ani sebelepší řečník toto lesníkům na jihu Moravy nevysvětlí, oni to prostě nechtějí slyšet, jakoby fyzicky nebyli uzpůsobeni chápat. Podívejte se na letecké snímky lužního lesa na Soutoku současné a na ty z 90. let. Na jedněch uvidíte téměř souvislý, kompaktní, hustý les… na druhých šachovnici.

P3230135.JPG

Výstavek dubu. Nebýt osvícených starých českých lesníků, tak už dnes v lesích žádné takovéto stromy nejsou. Ponechávání výstavků zaručovalo kontinuitu lesa i po těžbě, udržovalo prostředí nutné k přežití rostlin i živočichů a esteticky pak zcela spolehlivě převážilo nad holosečí. Toto je lužní les u Ohře (foceno dnes), který zatím ještě zčásti péči dnešních lesníků přežívá.

Místa v krajině si dobře pamatuji… a tu pěšinku k Ranšpurku mám v hlavě už taky navždy… ale tentokrát jakoby mě mé smysly klamaly. Už dávno jsem měl u Ranšpurku být a místo toho jdu jakýmsi lesním polem, kterému ti dobří muži nenechali ani pařez. Na několika místech v nich dožívají vzácné bledule letní, kterým to utrpení zkrátí už brzy mechanické osazování do řádků – inu, jako na poli. Zasadit, sklidit. Přidaná hodnota žádná. Lesy zvláštního určení v praxi.

Definitivně jsem musel zabloudit, pomyslím si, když přejdu přes další, zcela novou, asfaltku, položenou bez jediné zatáčky napříč luhem. Ale to už vidím, jak ke mně v tom nejvíc vytuněným terénním bouráku jede jinou nově položenou asfaltečkou onen lesník, co mi povolení ke vstupu dával, a který se už za chvíli bude prsit tím, že ty nové lesní silnice jsou jeho dílem. Jenže to už jsem nevnímal, neboť jsem v hrůze popatřil hned na kraji té obří a kromobyčejně hnusné paseky ceduli: Národní přírodní rezervace. No to snad…??!!

Ne, Ranšpurk nepokáceli. Jen vybrali dva hektary a znovu dva hektary, ochranné pásmo rezervace nula nula celých nula, hned vedle pralesní rezervace. Za její značkou už není les. Ani pěšinka. Ani ten orel…  Ale to nikomu nevysvětlíte, každý hned prská na ochránce. Ale já nejsem žádný ochránce, hernajs, já chci jen, aby se zbytečně neničilo něco tak… posledního.

P3230111.JPG

Do třetice všeho zlého tady máme dnešek. Ten jsem, zaplať Pán Bůh, mohl strávit procházením se jiným luhem – jedním z posledních zbytečků lužních lesů u Ohře. Táhlo mě tam doufání v houfy bledulí; lužní les brzy zjara je snovým zážitkem. A taky, že ano. Místy souvislé porosty bledulí v plném květu, mezi nimi modré jakobynic – ladoňky a už pomalu žlutě rozkvétající křivatce. Ta vůně! A bác ho! Přímo u řeky, uprostřed rezervace, uprostřed lesa, mýtina. Obří pařezy, které už obrůstají, dosvědčují, že zde před pár lety rostl les mohykánů. Čerstvě  nasázená SMRKOVÁ monokultura zase dosvědčuje, že volové jsou i tu. Smrk do luhu?? To už snad ani není stará dobrá sovětská lesnická škola, ale vlastní invence z dílny našich lesapánů.. Bůh s námi.

Já samozřejmě vím, že nejsou všichni stejní… dobrý lesník je ten, jehož práce si v lese nevšimnete. Taky už se mi to stalo…

P3230118.JPG

Z mladého luhu napravo prosvítají houfy bledulí. Pak ostrý řez a hektarová pařezina s čerstvě vysázenými smrčky...

P3230119.JPG

... mezi kterými ojediněle dožívají státem chráněné rostliny...

P3230124.JPG

... aby je zanedlouho nahradila takováto mrtvá smrčina, kterou si jiní pašáci českých lesů - myslivci, po dohodě s lesníky, takto účelně "zkrátili", aby nestínila ve výhledu z posedu...

P3230123.JPG

Petr Krejčí

DanielSmrk v luhu12:3518.12.2010 12:35:05
Michalholoseč X výběrný způsob hospodaření12:3018.12.2010 12:30:10
MichalObrázek mrté smrčiny - výhled z posedu12:2518.12.2010 12:25:24
Jiri JanecekLesnici a lesnici01:2423.4.2010 1:24:48
zuzanaach jo....08:3612.4.2010 8:36:02
Ing. Tomáš DibďákTěžba v chráněných lokalitách08:139.4.2010 8:13:01
Ing. Tomáš DibďákTěžba v chráněných lokalitách08:059.4.2010 8:05:51
JanaTěžba dřeva17:188.4.2010 17:18:51
ValerieStát je špatný pán16:1924.3.2010 16:19:02
SvatavaPřed pár lety14:4824.3.2010 14:48:30
Bábi ZlopočasnáPlantážníci12:0024.3.2010 12:00:24
vladimir bosaknaše lesy11:4124.3.2010 11:41:33
Lída V.Je to opravdu smutné.10:5324.3.2010 10:53:20
MíraHororový článek10:4724.3.2010 10:47:37
NaďaLesní porosty10:4024.3.2010 10:40:10

Počet příspěvků: 15, poslední 18.12.2010 12:35:05 Zobrazuji posledních 15 příspěvků.

Petr Krejčí

Petr Krejčí

Česká krajina a lidé v ní

Nezávislý...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy