Mám rád povodně!

pondělí 17. leden 2011 15:20

… a občas praktikuji „povodňovou turistiku“!

Ty první velké povodně v devadesátém sedmém začaly, když jsme, po slunečném týdnu stráveném na Vltavě, přijeli domů a tři dny a tři noci bez ustání pršelo. Zážitek ze sjíždění řeky byl zcela čerstvý, a tak když se začaly rozvodňovat potoky v okolí, neubránil jsem se představám, jak kterou „šlajsnu“ projet, jak zvládnout ty divoké „peřeje“ v mikrosvětě pouliční strouhy.

P1150035.jpg

            Ovšem nejvíc na mě zapůsobily ty české, v roce 2002. Neviděl jsem sice samotný příval vody, zato jsem v následujících týdnech a měsících s nevěřícně povytaženým obočím zíral na to, jaké stopy v krajině povodeň zanechala.

            Břehy, často v mnohametrové výši, lemovaly nánosy toho, co rozvodněná řeka vzala někde proti proudu sebou. Suché větve i celé stromy, trosky domů i celé chatky, tisíce tun plastů. A člověk to po nějakém čase uklidil. Všechno to, co by jinak stále jen tak líně leželo někde na dně nebo se povalovalo v blízkosti břehu. Řeky samotné se velkou vodou dokonale pročistily. Koryta i břehy získaly zčásti svoji původní dynamiku.

P1150040.jpg

            Nikdy nezapomenu, jak jsem se v létě, po povodních, prodíral nekonečnými náplavy kolem Berounky směrem k Týřovu. Když jsem vylezl nahoru, abych se rozhlédnul, spatřil jsem něco zásadního, co tu ještě před pár týdny nebylo: nové říční ostrovy, znovu přesně v místech, kde je řeka vytvářela po tisíceletí, dokud je člověk neodstranil.

            Jakoby měla svou paměť vrací se voda tam, kde přirozeně tekla či stála: v lužním lese najednou bylo jasně vidět, kudy se rozlévá nejdřív, kde jsou jaké periodické tůně, slepá ramena, bezlesé mokřiny… v zastavěném území voda paměť neztrácí: i když je nakrásně vybetonované, stejně se do něj rozlije, jakoby tam byla nivní louka.

P1150042.jpg

            Jak jsem sílu povodní měl v posledních patnácti letech možnost pozorovat, stále více mě fascinoval ten jejich očistný rozměr, možná na úkor soucitu s lidmi, kterým voda všechno vzala. Mnohem niterněji mně zasáhne zpráva o záplavách v těch částech světa, kde lidé nemají téměř ani co jíst, než zpráva o české či moravské vesnici, kterou se prohnala stoletá voda.

            Byl jsem se před pár dny podívat na rozvodněnou Berounku. Černošické i Radotínské břehy řeky lemovaly stovky lidí na procházce, často s dětmi a domácími mazlíčky. Voda už na polích vytvořila laguny, zatopila první chatky, první sklepy a pobřežní cesty. Šířka Berounky se v některých úsecích zmnohonásobila, o průtoku nemluvě. Živel. Síla. Fascinující přírodní jev.

P1150046.jpg

         Cestou zpátky jsem to tradičně vzal přes Svatého Jána pod Skalou. I Loděnický potok byl rozvodněný tak, že ostrůvky, kde za dva měsíce začnou rozkvétat houfy sněženek, podléšek, sasanek            a petrklíčů, nebyly vůbec vidět. A kousek za vsí kompletně zatopená louka. Ani v šeru postupujícího soumraku nebylo možné přehlédnout bílé cedule, trčící uprostřed dočasného jezera: STAVEBNÍ PARCELY NA PRODEJ.

            Podle mě existuje způsob, jak důsledky povodní zásadně zmírnit: rekultivace, revitalizace. Na to by se měla vybírat „povodňová stovka“, když už. Vše ostatní je nesystémové mrhání peněz, pokud se nebude investovat do ozdravení vodního režimu v naší krajině. Znamenalo by to vrátit části toků jejich přirozený charkter, tedy nevybetonované břehy, nenapřímená koryta, neodstavená slepá ramena. Znamenalo by to nestavět další a další obytné domy v záplavových územích. Znamenalo by to znovu pozdržet odtok vody z krajiny, s čímž souvisí i zemědělství či lesnictví. Česká krajina je zvyklá na rašeliniště, blata… moravská zase spíše na lužní lesy a nivní louky.

P1150049.jpg

            V neposlední řadě by taková protipovodňová náprava věcí vrátila do krajiny značnou část půvabu a krásy, kterou jí žádný poldr ani přehrada nikdy nemohou poskytnout. Nicméně v kombinaci i těchto protipovodňových staveb s těmi přírodě blízkými procesy by pro vodu bylo mnohem obtížnější napáchat více škody než užitku…

            Jen pro ilustraci: Třeboňsko se svými staletými rybníky, luhy, mokřinami, rašeliništi a nivními loukami pojmulo při povodních v r.2002  3x větší objem vody, než celá Vltavská kaskáda dohromady. Podobně luhy na středním a dolním toku Moravy bezpečně zadržují takové množství vody, které – kdyby tam nebyly – by kdekoli níže po proudu způsobovaly katastrofální škody. Jedno středně velké horské rašeliniště pojme na mnohonásobně menším území mnohonásobně větší množství vody, než kdejaká přehrada či poldr.

            Jakákoli revitalizace ale nebude mít  ani způlky takový účinek, pokud se konečně nezapojí i lesníci. Na stránkách Lesů ČR nenajdete téměř nic špatně: prioritou je návrat k přirozené druhové skladbě, odstoupení od holosečné těžby, zanechávání tzv. výstavků, které umožní přirozenou obnovu lesa, návrat listnáčů… ovšem skutek utek. Vlastně: snad nikde jinde skutek neutek tak daleko od proklamací: holosečně se těží i v biosférických rezervacích UNESCO i v přírodních rezervacích. Přitom by pouze stačilo držet se vlastního předsevzetí a smrkové monokultury skutečně, nejen na papíře, postupně přeměňovat ve světlejší, vlídnější a nesrovnatelně bohatší smíšené a listové porosty, které- mimo jiné – umějí zadržet vodu v půdě (což smrk, při nejlepší vůli, téměř nedokáže).

P1150052.jpg

Na fotografiích je rozvodněná Berounka v minulém týdnu

Petr Krejčí

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Petr Krejčí

Petr Krejčí

Česká krajina a lidé v ní

Nezávislý...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy