Cikánský pláč aneb O chudém království

úterý 4. srpen 2009 11:48

Tomas Krist, Lidové Noviny

Celý týden jsme sledovali, zda se tragédie, která postihla romský klan z Rumunska během jejich pobytu v ČR, nakonec nepromění v happy end. Neproměnila. Princ umřel. A jelikož i poslední věci člověka jsou v dnešní době velkým businessem, pozůstalí nemají peníze na převoz jeho těla. S určitou mírou jistoty lze předpokládat, že věc nakonec vyřeší pan ministr Kocáb - a třeba ze svého.

Pamatuju si, když zemřel cikánský baron. Bylo to někdy kolem roku 1985, byl jsem dítě, ale zážitek z jeho pohřbu mi zůstane už nadosmrti. V prvé řadě vizuální: den před pohřbem jsem byl s prababičkou na hřbitově a za soumračného šera bojácně hleděl do černé díry čerstvě vykopaného hrobu, vyloženého černým florem. V mé nedospělé hlavě to vířilo otázkami, neboť barona nebylo kam zařadit - je ve společenské hierarchii nad předsedou národního výboru nebo pod ním? Je bohatší nebo chudší? Jak asi vypadá jeho rodina?

     Den na to jsem měl na své otázky získat odpověď. S partou kluků jsme pronásledovali smuteční průvod, šinoucí se okresním městem, až na místní hřbitov. Hlava na hlavě. Nikdy jsem neviděl srdceryvnější rozloučení s mrtvým: ženy, děti i muži usedavě plakali. Pravidelně se, během smutečního obřadu, někdo z nich neudržel a vrhl se za rakví přímo do hrobu. To bylo následováno vlnou zesíleného lkaní, až hysterického pláče. Dřepl jsem si na bobek v davu účastníků pohřbu a mezi jeho nohama pozoroval ženu, jejíž pláč byl nejhlasitější. Všude to cinkalo zlatými náramky a řetězy, zlaté těžké naušnice v uších žen házely prasátka na všechny strany a poprvé jsem viděl, že i téměř všichni muži mají na prstech masivní prsteny. Do toho ta žena štkala a vzlykala, křičela bolestí, žalem.... udávala tón. Pak najednou koukám a vidím, že se té zdrcené paní nekutálí po tváři ani jedna slza... to mě zaujalo. Třeba už se vyplakala....? A podívám se jinam a vidím totéž: pláč bez slz.

     Když jsem to pak večer vyprávěl prababičce, která se narodila v roce 1898, takže už lecos viděla a chápala, jen mávla rukou a pravila: "To je holt cikánskej pláč". Vysvětlila mi, že cikáni to mají jinak, že svou bolest často spíše demonstrují, než prožívají. Tenkrát se mi zdálo, že je prababička vůči cikánům krapátko zaujatá, ale dnes vím, že to nebyla zaujatost, nýbrž jen poznání, pochopení a tichá tolerance. Nikoli tolerance okázalá - jakou ji známe dnes, mimo jiné i díky panu Kocábovi.

     Mí dnešní sousedé jsou romové. Celkem početná, třígenerační rodina. Muzikanti. Nejlepší sousedé, jaké jsem kdy měl: bez problémů, v pohodě. Jsem za ně rád. Toalety v našem domě jsou propojené světlíkem, a tak tu a tam slyším, co se u nich děje, když jsou na WC. Kromě celkem snadno předvídatelných zvuků zaslechnu často i nejrůznější dialogy, jelikož mí sousedé neumějí mluvit potichu, nýbrž pouze řvou. Patří to k nim. Zrovna nedávno: na záchodě trůnila hlava rodiny, dědeček a cca devítiletý vnouček se ho přes zavřené dveře křikem ptal, zda může jít ven. A dědeček zařval odpověď: "Jdi, jdi. Ale nechoď nigde, gde jsou cigáni!"

     Měl tím na mysli jinou skupinku romů, která dnes a denně vysedává na lavičkách v parčíku za domem, kolem pískoviště. Ti lidé snad nejedí nic jiného, než jen chipsy a křupky, nepijí nic jiného, než colu a nedýchají nic jiného, než cigaretový dým. A taky křičí na celé kolo, nejvíce pak na své děti. Co nedojedí, hážou pod sebe. S obalem od brambůrků nezvednou se a nevyhodí jej do metr vzdáleného odpadkového koše. Hodí jej pod sebe. Vajgly jakbysmet. Nevadí jim, že den tráví vprostřed "smetiště". I když to tam technické služby města Prahy jednou za uherský rok vyčistí, do půl hodiny mají pod sebou nastláno znovu. To člověk nepochopí.

     Lidé se dnes skoro bojí na adresu Romů říct nějaké kritické slovo: buď jste šmahem označeni za rasisty, netolerantní nesnášenlivé pablby anebo dostanete přes ústa od roma, který vás slyšel...

     Týden sledujeme zprávy o pobytu rumunské romské královské rodiny v Praze. Tu od Počernického rybníka, tu z jakéhosi kempu, tu z louky za městem atd. Možná jsme si mohli všimnout stejného druhu demonstrativního lkaní, jako já tenkrát při pohřbu cikánského barona, možná, že slzy byly skutečné. Každopádně jedno je jisté: stala se tragédie, velké neštěstí, někomu zemřel syn. A ten někdo - byť se hrdě hlásí k tomu, že je příslušníkem královského rodu, nemá peníze na přepravu těla zesnulého, neboť zesnulý nebyl pojištěný. A pozůstalí doufají v pomoc starosty či premiéra, respektive doufají v naši pomoc. Jsem si skoro jistý, že se té pomoci z nějaké strany dočkají, a že i to děkování za ni bude mírně přehrané.... nicméně to asi k Romům patří. Skoro bych se vsadil, že se do celého případu s vervou sobě vlastní vloží pan Kocáb a nadávkem uštědří Čechům další políček za rasovou diskriminaci.

     Tolerance je jednou z nejzákladnějších podmínek fungování našeho společenského systému. Končí ale tam, kde někdo omezuje práva toho druhého. Policisté denně chodí kolem mého parčíku... denně pokutují řidiče, jejichž vůz není zaparkován přesně tak, jak by měl být - volají odtahovku, vyplňují bločky. Do toho jim za hlavama zní jedno sprosté slovo vedle druhého, vidí, že určitá skupinka Romů si z tamních laviček udělala své soukromé posezení, kam se nikdo jiný neodváží vstoupit, vidí, že tu a tam kolem projde někdo s igelitkou narvanou autorádii či holicími strojky, ale pokutu a napomenutí dají vždy stejně zase jen těm nepřítomným řidičům...

     Měli bychom být maximálně tolerantní, mohli bychom se naučit brát své romské spoluobčany i se zvýšeným nadhledem, měli bychom se naučit přimhouřit obě oči a mít pochopení pro jiný druh společenské existence, měli bychom jim i pomáhat, ale rozhodně bychom neměli dopustit, abychom se báli říct nahlas, že něco je v nepořádku, že určitá skupina (bohužel většinová) Romů prostě odmítá projevit svojí toleranci vůči většině, jen proto, že nás pak za to někdo označí za rasistu a nesnášenlivého člověka.

     Proto jasně říkám: mám moc rád romskou kulturu, líbí se mi jejich hudba, mám v Romech ty nejlepší sousedy, ale pak je tu zbylých 90% romských spoluobčanů, kteří být spoluobčany nechtějí, nepotřebují a nejsou jimi. V jejich případě (a i ve všech ostatních - cikán necikán) bych aplikoval postup ve stylu " Třikrát pomoc a dost!" Pomohl bych jim poprvé, podruhé i potřetí. Ale pokud znovu udělají stejnou věc, pokud stále opakují stejnou chybu, pokud donekonečna přijímají výhody systému, kterým však očividně pohrdají a nejsou schopni se mu alespoň minimálně přizpůsobit - potom - je mi líto - se jedná o jejich svobodné rozhodnutí, ze kterého plynou jisté důsledky. Nejčastěji trestně - právní.

     Všichni víme, co to znamená, když někdo řekne "nesnáším cikány". Většinou se nejedná o projev xenofobie, ale o nešikovné zjednodušení problému, který v naší společnosti přetrvává. Ale proto ještě nejsme rasisti, spíš naopak: oběti obrácené diskriminace.

     Časy se mění. Co byl v osmdesátém pátem cikánský baron, není dnes zřejmě ani cikánský král. Pomozme jim jejich smutný problém s převozem těla zesnulého vyřešit.... a berme to třeba jako pomoc č.1...

Petr Krejčí

P. KrejčíRe: Nevím, jestli se dokážu17:464.8.2009 17:46:35
NULINevím, jestli se dokážu17:204.8.2009 17:20:34
Oto JurnečkaRe: cikánský pláč13:394.8.2009 13:39:13
JAPPokud jsem správně informován,13:104.8.2009 13:10:31
Jirka B.Obecně souhlas12:474.8.2009 12:47:35
EvaPerfektne napsane12:134.8.2009 12:13:46

Počet příspěvků: 7, poslední 4.8.2009 17:46:35 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Petr Krejčí

Petr Krejčí

Česká krajina a lidé v ní

Nezávislý...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy