Unikáty české Krajiny I - úvod

středa 5. srpen 2009 23:03

Dyje vytvárí prirozenou hranici mezi CR a Rakouskem v jednom z nejzachovalejsích a nejpeknejších údolí Evropy - NP Podyjí

Krajina České republiky je tím nejcennějším, co Česká republika má. Bez ní nejsme nic. A jako bychom ani nikdy nebyli. Napravo – nalevo, nahoru – dolu, dopředu – dozadu : vše se odehrává ZDE. Mezi našimi kopci, u našich řek, v našich městech, na našich polích, v našem lese, na naší zahradě. V srdci Evropy.  Krajina má paměť. To není nadsázka nebo básnicky řečeno. Všude kolem sebe máme střípky paměti starých, starších, i těch nejdávnějších časů. Stále ještě si umíme představit život v krajině našich dědů, ale už napůl žijeme v krajině našich vnuků…

Místa s nejhlubší pamětí bývají nejkrásnější na pohled a nejbohatší na život. Jsou to taková místa, kde se uchovala v jasné podobě vzpomínka na minulost: od zkamenělého příboje tropického moře, které kdysi omýlalo dnešní Kutnohorsko, přes zbytky pralesů, močálů , přes valy keltských hradišť i  rybníků třeboňských,  přes zříceniny, hrady, zámky až po chalupu a sad našeho praděda, v němž stále sklízíme tatáž jablka…                        

             Rád bych Vám představil některé skutečné unikáty naší krajiny, jak je znám. Některé jsou notoricky známé, o jiných možná uslyšíte poprvé. Je to jen hrstka kamínků z mozaiky, která svou pestrostí, bohatstvím, historií a krásou činí z krajiny ČR jedinečný fenomén v rámci celého kontinentu.             

              Z vesmíru je dobře čitelný kruh pohraničních hor, obepínající z větší části to, čemu se říká „česká kotlina“. Přirozená hranice Čech, v krajině často ta nejvýraznější linie horizontu, dramaticky předznamenává změnu charakteru krajiny. Ta je snad ve všech možných ohledech zřetelně vymezená vůči krajinám okolních zemí. Velkolepě působí hradba hor na příchozí ze západu i severu. To platí nejen pro monumentální Krkonoše se svou vysokohorskou scenérií Sněžných kotlů, impozantní hradbu Orlických hor a Kralického Sněžníku,  ale i pro napůl zapomenuté hory Rychlebské, vypínající se jediným mohutným nádechem z nekonečných rovin jižního Polska.

                         Dokonce i vůči Moravě se Čechy vymezují: jedete-li z Moravské Třebové směrem na Svitavy, podjedete Hřebeč tunelem, ale i tak dobře uvidíte napravo i na levo od Vás rozbíhající se obří schod v krajině, který tato kra utváří. Přes 25 kilometrů dlouhý a přes 200 metrů vysoký Hřebečovský hřbet „zvedá“ příkře české země do – vůči Moravě – jakéhosi pahorkatinného náhorního kotle. Povýšeného.  Nejvýraznějším Hřebečovským sedlem pronikala z Moravy na území Čech – z východu na západ - teplomilná květena, zatímco po hřbetu po staletí migrují podhorské a horské druhy rostlin a živočichů ze severu na jih. Lidé tuto přírodní hranici dokázali překročit jen s pomocí hřebců – odtud název. Jestli tudy někdy pojedete, zkuste si vzpomenout a těsně před tunelem sjeďte na „starou“. Ta Vás serpentinami vyveze přízračným hřebečským bukovým hvozdem nahoru a „do Čech“ Vás vpustí v místech, kudy musel v minulosti projít každý, kdo se tudy chtěl do Čech dostat. 

            Tři pohoří z našich pohraničních hor vystupují, jako ostrovy z moře, nad hranici středoevropského lesa. Je tomu tak od poslední doby ledové a přesně od té doby na těch nejvyšších místech přežívají živočichové a rostliny, které patří k našim nejstarším (tzv. relikty). Jsou to Krkonoše, Jeseníky a  Králický Sněžník.  Zbylá horstva svou výškou hranice přirozeného bezlesí nedosáhnou, zato oplývají jinými formami unikátních mikrokrajin.

              Na náhorních plošinách Krušných hor se dochovaly jedny z nejzachovalejších a nejrozsáhlejších rašelinišť s původními porosty borovice blatky, kleče i břízy trpasličí (Novodomské rašeliniště). Nebýt tam těch mysliveckých průseků na všechny světové strany od každého posedu, měl by člověk dojem, že je skutečně v prastaré české krajině pohraničí. V krajině vrchovišť a neprůchodných, nekonečných náhorních močálů a bažin. A člověk by to od Krušných hor, po tom všem, už ani nečekal – a vida, na místech někdejšího mrtvého lesa je zeleno a živo, radost pohledět a ty rašeliniště zatím ještě neopustil ani tetřev hlušec… i když přežívá jen v pár kusech; jinde většinou nepřežil vůbec.

             Rašeliniště dřív bývala hojná po celé středoevropské krajině. Nedocenitelný přírodní zdroj, především zásobárna vody.  Dnes už je, kromě několika horských oblastí, téměř nikde nemáme, i když ještě před padesáti lety byla nějaká ta rašelinná loučka kolem každého druhého potoka, ne-li kolem každého. Z tohoto pohledu je rájem na Zemi Českomoravská vysočina, speciálně Žďárské vrchy. Ač ryzí „vnitrozemí“, dodnes zde mezi chalupami zjara stojí periodické tůně, potoky a řeky divoce meandrují údolími, na rašeliništích kvetou divoké orchideje, -prstnatci májoví, omamně vonící rojovník, masožravé rosnatky a desítky dalších vzácných druhů. Ve vesnických rybníčcích nebo tůních u jednotlivých statků děcka pořád chytají čolky a  staré stromy nebo aleje pro místní  neznamenají překážku, ale úctyhodné pamětníky.  Žďárské vrchy představují jednu z nejharmoničtějších krajin u nás. Nikde se neskví jara květ tak, jako právě tam J            

K nejpůvabnějším výjevům z českého venkova v tomto ohledu jistě patří rašelinná louka Damašek u stejnojmenné roztroušené podhorské osady. Na dohled od posledních chalup, mezi pastvinami, políčky a lesem se po obou březích potoka rozkládá krásná divoká  podmáčená louka, která každý květen promění celé údolí v pestrobarevnou vonící zahradu.            

Krajina Vysočiny byla před pěti sty lety svědkem masivního příchodu lidí, kolonizace. Žďárské vrchy mají svůj název odvozen od žďáření – kácení a vypalování lesa za účelem získání zemědělské půdy. To bylo ale tak masivní, že nechráněnou zeminu odnesly deště do řek a odtud – po Svratce, Jihlavě či Oslavě až k soutoku s Dyjí, pod Pálavskými vrchy. Nánosy bahna z desítky kilometrů vzdálené Vysočiny tu zanesly dna řek naplaveninami a teprve tehdy vznikl základ pro existenci dnešního posledního ráje lužní krajiny ve Střední Evropě: lužních lesů na soutoku Moravy a Dyje a jejích dolních tocích.

            O těch napíšu příště, děkuju za pozornost J

Petr Krejčí

sxIgfAtHKExLHMDdEGharqxB20:3113.7.2011 20:31:26
NULIŘíkala jsem si, že mi I. utekla,16:166.8.2009 16:16:22
Vlastimil J.O těchto věcech09:406.8.2009 9:40:05
Vojtěch HarokLaskavý tón...07:386.8.2009 7:38:01

Počet příspěvků: 5, poslední 13.7.2011 20:31:26 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Petr Krejčí

Petr Krejčí

Česká krajina a lidé v ní

Nezávislý...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy