UNIKÁTY české Krajiny V - Kuks

čtvrtek 13. srpen 2009 13:41

Kuks v zime, za uplnku. Misto neustalych promen.
P. Krejci

Krajina jako MEMENTO MORI. Jezdí se k němu na školní výlety a i mnoho z nás dospělých si je jisto, že se jedná o zámek. Nejedná. Budova, kterou za ni většinou mylně považujeme, je barokní hospitál. Zámek stával v ose naproti němu, až do roku 1901. Pak byl stržen. Z původního velkorysého barokního areálu se nám dochovalo jen velmi málo. Ale i to stačí k tomu, aby Kuks patřil k nevýznamnějším památkám evropského baroka. Je pravděpodobně naší nejduchovnější krajinou, která ve své unikátnosti nemá obdoby.

V širokém povědomí máme Kuks uložen jako monumentální barokní stavbu shlížející do mělkého údolí Labe kousek za Jaroměří ve Východních Čechách. Víme také, že jeho terasa je osázena 24 alegorickými sochami Ctností a Neřestí našeho nejvýznamnějšího barokního sochaře, Matyáše Bernarda Brauna. A právě u těchto soch většinou začíná i končí naše návštěva. Což je obrovská škoda, neboť Kuks skrývá v krajině kolem sebe pozoruhodné vzpomínky na dobu, kdy platil za nejskvostnější lázeňské místo Evropy.

                 Majitel Kukského panství, ale také např. panství v Lysé nad Labem, hrabě Špork, v údolí Labe od druhé poloviny 17.stol. budoval velkolepou komponovanou krajinu. Zcestovalý, nesmírně vzdělaný, osvícený, hluboce věřící ale na svou dobu i velice pokrokový a svérázný šlechtic, si umanul vtisknout do krajiny své myšlenky, filosofii života a víry, aby nechal vzniknout centru tehdejšího společenského života. V jeho snaze o vybudování věhlasných lázní můžeme spatřovat pokus o napojení na politickou elitu Evropy, jelikož se dalo předpokládat, že do lázní se budou sjíždět prominenti ze všech zemí. Za tím účelem hrabě nechal podchytit několik studených pramenů ve stráni nad Labem. Vídeňské rozbory tuto vodu, bohužel, za léčivou neoznačily, to však hraběti nepřekáželo v tom, aby z nich „neudělal“ zázračně léčivé TERMÁLNÍ prameny. Na tehdejší dobu nevídanou soustavou obřích kotlů, kádí, rozvodů a van v jednotlivých lázeňských budovách docílil postupného ohřátí vody, jež pak byla klientům rozlévána do van a vydávána přitom za vodu ohřátou v hlubinách Země. V době, kdy se v Karlových Varech chodilo po blátě, zde byla kolonáda již vydlážděná.

             Zámek s hospitálem stály v jedné ose. Hrabě Špork nechal nemocnici pro chudé spolu s klášterem  postavit tak, že kamenný kostel (podle návrhu Aliprandiho), jež stavbu dělí uprostřed na dvě křídla, ukrývá ve svém monumentálním příchodovém schodišti hrobku Šporků. Když hrabě večer uléhal do své postele nebo když se v ní ráno probouzel, přímo z ní oknem viděl na protější hospitál, v jehož pohřební kobce neustále svítilo červené světýlko: vědomí smrti bylo pro Šporka a pro dobu baroka obecně typické: smrtí poměřovali své činy, v kontextu smrti vnímali svůj život.

             Ze zámku se do areálu pod ním sestupovalo po kamenném schodišti – které jediné ze stavby zámku zůstalo dochováno do dnešních dnů. A není to schodiště ledajaké. Podobné můžeme najít jen v italských zahradách, ve střední Evropě se mu žádné nevyrovná: kamenným „zábradlím“ stéká po obou stranách schodiště voda (jež se za Šporka nezřídka měnila za víno). Mezi zámkem a hospitálem byla spousta dalších drobných staveb – mj. dům umělců či unikátní knihovna s bezpočtem vzácných výtisků, především okultní a mystické literatury. Procházelo se kolem sochy, jež byla vodou důmyslně roztáčena na svém podstavci, přičemž ve svých útrobách ukrývala dokonce hrací strojek, rovněž poháněný vodou, takže budila dojem zázračné hrající hýbající se skulptury. Na břeh Labe Špork umístnil ovál hipodromu, lemovaný desítkami Braunových sloch trpaslíků, jež byly ve své době malované a svou podobu si půjčovali tu od čeledínů, tu od Šporkových oponentů, tu od představitelů církve, s nimiž byl Špork v permanentním konfliktu. Jednalo se o originální způsob vyjádřejí názoru, o boj s protivníky pomocí humoru - karikatur. I proto Šporkovo panství celkem dvakrát napadli jezuité z nedalekého kláštera, neboť je považovali za sídlo ďábla. Knihovnu podpálili, dům umělců zbořili, lázně zdemolovali. Sílu a odhodlání Šporka se pak odrazilo v postupné obnově celého panství. Nechejme stranou slavné sochy Neřestí a Ctí – to by vydalo na celou knihu. Nikde jinde barokní umění tak živě nevstupuje do krajiny, jako na Kuksu. Sochy s krajinou komunikují, jsou její pevnou součástí. Bez blízkých stromů v pozadí, bez letních bouřkových mraků, bez večerního světla, bez měsíčního svitu jsou sochy mrtvé. Tady však tančí, vznáší se, vlají ve větru a nepochybně občas seskočí ze svých soklů, aby si spolu zavířily v tanci života smrti před zraky dvou vrcholných Braunových děl: Anděla blažené smrti a Anděla truchlivé smrti.

             Areál Kuksu se však nerozprostíral jen mezi zámkem a hospitálem. Sahal daleko do okolních lesů a polí. Z něho se dochovala sem tam nějaká boží muka, dvě tři kaple a především Betlém. 

            Betlém, to je galerie Braunových soch a plastik vytesaných do skalního lemu kopce nedaleko Kuksu v průběhu mnoha let. Cesta k němu byla osázena alejemi. Do živých stromů umělci vyřezali reliéfy vyobrazující křížovou cestu. S tím, jak stromy rostly, proměňovaly se i samotné výjevy, takže účelem bylo, aby nakonec stromy jen připomínaly biblický příběh, aby na poutníka působily organicky, přirozeně a tajemně dohromady, jako by příroda sama ten příběh znala a vaprávěla...  Kolem Betléma pak nechal Špork založit rozsáhlé bylinkové zahrady. Krásu a sílu myšlenky tak návštěvník vnímal všemi smysly: zrakem, vůní, ale i sluchem – ptactvo zde bylo přísně hájené či hmatem: všude stály nějaké sochy, ze země prýštily prameny, altány poskytovaly místo pro odpočinek či zamyšlení a Braunovo životní dílo mezi tím vším předávalo své poselství…. 

            Bohužel, Kuks ve své původní velkolepé podobě, začal být likvidován záhy po Šporkově smrti. Jezuité znovu některé stavby i sochy pobořili, zapálili.  Lidé z okolních vesnic beztrestně rozebrali, co mohli. Nejsmrtelnější ránu však areálu, především Betlému, zasadil Josef II za Rakouské monarchie:silnice ve vojenské pevnosti v nedalekém Josefově byly vydlážděny kamenem, jež se dobře a snadno lámal: tedy rozdrcenými braunovými sochami. Takto byla z Betlému „ukrojena“ podstatná část. To, co se dochovalo, tak představuje pouhé jedno procento původní rozlohy! UNESCO Betlém před lety zařadilo na seznam 100 nejohroženějších památek na světě. 

            Dnes je Hospitál opraven a Kuks každoročně ožívá Šporkovými slavnostmi, kdy se alespoň na pár dní v roce vztyčí kulisa zámku a údolí Labe v Kuksu tak získá přibližnou tvář, jakou mělo do roku 1901, kdy byl zámek – jako výraz tehdejšího barbarství – definitivně stržen a rozebrán. 

            Přesto je Kuks jednou z nejduchovnějších a nejhlubších krajin u nás, kde na každém kroku můžeme číst o dávných dobách, kde je každý kámen proměněn v myšlenku, v poselství, kde síla lidského poznání a víry prýští ze všech stran a vypráví nám svůj příběh. 

            Krajina jako memento mori.

Petr Krejčí

Koss12Poničená barokní krajina00:4118.8.2009 0:41:13
VladaJe to vskutku romanticky podané,21:1414.8.2009 21:14:33
RadekÚčel světí prostředky..18:5114.8.2009 18:51:50
NULIPane Krejčí,15:2814.8.2009 15:28:15
VanekPonicene barokni sochy15:2613.8.2009 15:26:48
ZdenaPoničená barokní krajina14:5313.8.2009 14:53:31

Počet příspěvků: 7, poslední 18.8.2009 0:41:13 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Petr Krejčí

Petr Krejčí

Česká krajina a lidé v ní

Nezávislý...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy